Černé mléko

Vzpomínám si, jak jsem to poprvé slyšel maminku zpívat. Byla uprostřed pole, sklízela pšenici a zněla její smutná píseň, která mě pronásleduje dodnes:

• O mléku černém, rosou noci,
• o víně černém, beznaděje moci.

Slova, která se mi vryla do paměti a která mi stále připomínají ztrátu a bolest, kterou naše rodina zažila během druhé světové války.

Moje rodina byla původem z Polska. Dědeček byl rolník, který pracoval na svých polích a babička se starala o domov a mne se svými dalšími dvěma sourozenci. V roce 1939 však vypukla válka a vše se změnilo. Naše vesnice byla obsazena německými vojsky a my jsme byli nuceni opustit naše domovy.

Cestovali jsme dlouho a trpce, často jsme hladověli a byli unavení. Naše naděje na přežití ubývaly s každým dnem. Až jednoho dne se nám podařilo dostat do tábora, kde jsme mohli zůstat. Ale i tam byl život těžký. Chybělo nám jídlo, léky a základní potřeby.

To bylo tehdy, kdy moje maminka zpívala tu písničku. Zpívala ji nám, aby nám dodala odvahu a aby nám připomněla, že i v té nejtemnější chvíli je stále naděje.

V táboře jsem strávil několik let. Viděl jsem tam věci, které žádné dítě by nemělo vidět.

Černé mléko. To byl výstižný popis pro utrpení, které jsme zažívali.

Nakonec válka skončila a my jsme se mohli vrátit domů. Naše vesnice byla zničena a čekal nás dlouhý a bolestivý proces obnovy. Ale přežili jsme a za to jsem vděčný každý den.