Čertova nevěsta

Německého herce jsem poprvé spatřila na divadelních prknech Národního divadla v Praze. Jeho herecký výkon mě tak uchvátil, že jsem po představení zatoužila získat na něj kontakt. Zeptala jsem se tedy jeho kolegů, zda nevědí, jak ho můžu zastihnout. A bylo mi řečeno, že je ubytovaný v hotelu U zlatého hroznu. Též mi sdělili, že je vždy k vidění v kavárně v přízemí.
Nevím proč, ale jeho obraz se mi nějak usadil v mysli a po pár dnech jsem usoudila, že by nebylo od věci se za ním zajít podívat. Koneckonců, kdo z nás se může pochlubit tím, že zná opravdového německého herce! Vůbec mě nenapadlo, že se jedná o zdravotně indisponovaného pána vyššího věku. Když jsem se ve zmíněné kavárně octla, můj pohled se přirozeně upřel k jedinému volnému místu, kde jsem se následně posadila. A pak jsem vyčkávala.
Po chvíli se objevil číšník a zeptal se mě, zda si něco přeju. Podívala jsem se na něj a řekla: "Já čekám na toho německého herce." On se na mě překvapeně podíval a odpověděl: "Ten bohužel dnes nepřijde. On už je totiž pár dní po smrti." V tu chvíli se mi podlomila kolena a málem jsem omdlela. Jak to, že jsem ho v kavárně neviděla? Jak je možné, že se ve stejném křesle uvelebil úplně někdo jiný?
Číšník se na mě vyděšeně podíval, zavolal si svoji kolegyni a ta mě odvedla do nějakého zákulisí. Tam mi nabídla něco na uklidnění a pak mi řekla: "Víte, ono to není nic tak strašného. Ten herec tady v kavárně trávil hodně času a měl své oblíbené místo. Po jeho smrti jsme zde, na jeho památku, nechali jeho křeslo neobsazené. To, že jste ho neviděla, je přirozené. On je přece, jak jste sama řekla, pár dní po smrti."
A víte co? Já se po této události přestala zajímat o českou, německou, i jinou kinematografii.