Šimkovičová

A sem tam si rád brňknu na kytaru

Určitě si každý vzpomene na nějakou šimkovičovou, kterou kdy zažil. Na první dobrou mě napadá film Vesničko má středisková, ve kterém pan Pecháček vykládá své Šimkovičové o daleké vojenské minulosti. Stejně tak jako pan Pecháček má každý nějakou tu Šimkovičovou, kterou se rád pochlubí, když sedí v hospodě se svými přáteli. Já jsem nebyl výjimkou a mou šimkovičovou byl můj děda.

Můj děda byl vynalézavý a rázný chlap. Když jsem byl ještě dítě, tak mi dělal samé vychytávky. Například mi připevnil prkénko na kolo, abych mohl vozit svou mladší sestru. Nebyl to úplně bezpečný vynález, ale děda byl spokojený a já s ním. Děda také rád brnkal na kytaru. A protože věděl, že se mi to líbí, jel s kytarou až do Prahy, aby mi koupil učebnici. Často mi říkal: „Hele, kluku, nauč se to sám, já ti s tím nepomůžu. Až jednou starý nebudu, tak si aspoň budeš moct brnknout.“ A měl pravdu, od té doby si rád sem tam brnknu.

Kromě své vynalézavosti a lásky k hudbě byl děda také vášnivý vypravěč. Ty jeho historky byly naprosto úžasné. Vždycky jsem se na ně těšil a mohl jsem je poslouchat celé hodiny. Vyprávěl mi o své vojenské službě, o tom, jak se seznámil s babičkou, nebo o tom, jak za války musel utéct z domova. Děda byl můj hrdina a já jsem jeho příběhy hltal jako malý kluk bajky.

Když jsem byl teenager, tak jsem s dědou trávil hodně času. Chodili jsme spolu na ryby, na houby a na procházky. Měli jsme společnou zálibu v přírodě a v hudbě. A i když jsme měli rozdílné názory na spoustu věcí, vždycky jsme se dokázali dohodnout. Děda byl pro mě jako druhý táta a já jsem ho měl moc rád.

Bohužel, už není mezi námi. O to víc si vážím těch úžasných vzpomínek, které jsem s ním měl. A jsem rád, že mi zanechal své hudební nadání a lásku k přírodě. Děkuji, dědo.