Šimon Zajíček

Je to můj kamarád. Už jako malí jsme spolu prožili kde co. Vlastně jsme spolu prožili celé dětství. I když jsme už od sebe daleko, pořád si voláme a píšeme o tom, co je u nás nového.
Úplně nejvíc jsme si rozuměli, když jsme byli malí. Často jsme si hráli venku, chodili jsme do lesa a vymýšleli naprosto bláznivé hry. Neměli jsme skoro žádné hračky, protože na ně rodiče neměli peníze, ale nechyběly nám. Díky naší fantazii jsme vždycky nějakou zábavu našli.
Jednou jsme si dokonce postavili bunkr z větví a listí. Bylo to naše nejoblíbenější místo, kam jsme chodili tajně kouřit. Jenže jednou nás tam načapala Šimonova máma. Tehdy nám bylo opravdu špatně. Báli jsme se, že nám rodiče pořádně vynadají a seberou nám kapesné. Ale nakonec to nedopadlo tak zle. Šimonova máma jenom zavrtěla hlavou a řekla, že jsme pěkní blázni.
I když už jsme oba dospělí, pořád zůstáváme dobrými přáteli. Víme o sobě úplně všechno a můžeme se na sebe vždycky spolehnout. Jsem rád, že ho mám.