Bartos

Bartoš je jméno, které má v sobě určitou tíhu. Je to jméno, které evokuje obrazy starých, vážených mužů s dlouhými bílými vousy a moudrým pohledem v očích. Je to jméno, které nese určitou úctu a respekt.

Ale Bartoš je také jméno mého dědečka. A můj dědeček rozhodně nebyl starý a vážený muž. Byl to malý, tlustý muž s povislými tvářemi a neustálým úsměvem na tváři. Nebyl moudrý ani vážený, ale byl to ten nejlaskavější a nejmilující člověk, jakého jsem kdy poznal.

Pamatuji si, jak mě jako malého kluka vozil na svých bedrech a já se smál, když mi šimral vousy. Pamatuji si, jak mi vždycky na Vánoce kupoval stejný vlak a já se vždycky tolik těšil, až ho budu moct rozbalit.

Když jsem byl starší, dědeček mi začal vyprávět příběhy o svém životě. Vyprávěl mi o tom, jak vyrůstal na farmě, o tom, jak bojoval ve válce a o tom, jak se seznámil s babičkou.

Tyto příběhy mi pomohly pochopit dědečka mnohem lépe. Uvědomil jsem si, že byl víc než jen můj dědeček. Byl to muž s bohatým a zajímavým životem.

Dědeček zemřel, když mi bylo 16 let. Ale jeho příběhy žijí dál. Vyprávěl jsem je svým vlastním dětem a doufám, že je budou vyprávět i své.

Protože dědeček Bartoš nebyl jen jméno. Byl to symbol lásky, laskavosti a moudrosti. Byl to muž, který mi ukázal, co znamená být skutečným člověkem.

Dědečku, chybíš mi.