Beetlejuice, Beetlejuice

Bylo to jednou v temné a bouřlivé noci, kdy jsem se ocitl sám doma, pohroužený do hlubin své příliš bujné fantazie. Samozřejmě, že jsem byl obrovský fanoušek Tima Burtona a "Beetlejuice" byl jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Svět duchů mě vždycky fascinoval, a tak jsem si představoval, že vyvolám svého vlastního Bezejmenného.")

Začal jsem vykřikovat jeho jméno do větru a déšť. Zpočátku se nic nedělo, ale pak jsem zaslechl slabé zakašlání. Otočil jsem se a uviděl jsem ho stát tam, stín v tmě. Byl to on, Bezejmenný, ve vší své děsivé kráse.

V tom okamžiku ve mně zamrazilo a já zalapal po dechu. Byl tu opravdu, přede mnou. Jeho oči zářily nelidským světlem a jeho ústa se roztáhla do širokého, zlověstného úsměvu. Řekl jen jediné slovo, ale to slovo otřásalo základy mého domu: "Beetlejuice!"

Zpanikařil jsem a vyběhl z místnosti. Bezejmenný mě samozřejmě pronásledoval. Jeho kroky mi duněly za zády a já jsem věděl, že mě brzy chytí. Utíkal jsem zoufale, ale byl rychlejší.

Nakonec mě dohnal a chytil mě za paži. Otočil jsem se a pohlédl mu do očí. Byl plný zla a násilí, ale já jsem se mu podíval zpříma do tváře a řekl: "Bojím se tě, Bezejmenný. Ale nebojím se umřít."

Bezejmenný se zasmál. "Nikdo se nebojí smrti, dokud nepřijde," řekl. "A až přijde, bude už příliš pozdě."

Zavřel oči a naklonil se ke mně. Jeho dech mi ovíval tvář, chladný a nelidský. "Je načase," řekl.

Zavřel jsem oči a čekal na nevyhnutelné. Ale nic nepřišlo. Otevřel jsem oči a Bezejmenný byl pryč. Stál jsem tam sám, v temnotě a dešti, třásl se od strachu a úlevy.

V tu noc jsem se naučil, že i v těch nejtmavších dobách existuje vždy jiskra naděje. I když jsme konfrontováni s našimi největšími obavami, můžeme je překonat, pokud budeme mít odvahu postavit se jim čelem.

A tak jsem se navždy loučil s Bezejmenným. Ale i když je pryč, jeho slova mi zůstala v mysli. Ať už se v životě setkáme s jakoukoli výzvou, musíme si vždy pamatovat: Nikdo se nebojí smrti, dokud nepřijde. A až přijde, bude už pozdě.