Bulovka

Bulovka, to vůbec nejlepší nemocnice v Praze. Vážně, nejsem tu vůbec jen kvůli mýmu černýmu humoru. Na Bulovce to prostě žije. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi tam dělali punkci plic. Ne kvůli tomu, že jsem se bál, to ani náhodou. Ale protože sestra, co to dělala, byla strašně milá a hodná. A ještě ke všemu byla krásná. Ne, vážně. Byla to taková ta vysoká blondýna s modrýma očima a usměvem, kterej by rozehřál i nejzamrzlejší srdce.
Samozřejmě, že jsem se jí chtěl zalíbit. Tak jsem se jí ptal na všechno možný, co mě napadlo. A ona trpělivě odpovídala. A pak, když už bylo po všem, tak se mi ještě usmála a popřála mi brzké uzdravení. A já jsem si říkal, že tohle stojí za každou punkci, i kdyby jich mělo bejt třeba deset. Nebo sto. Nebo tisíc.
Ale to není všechno. Na Bulovce se dějou i jiný věci. Třeba se tam jednou stalo, že pacientovi utekl pes. A ne jen tak nějakej malej pejsek, ale pořádnej německý ovčák. A ten pes utíkal po celý nemocnici a všichni se ho snažili chytit. Doktoři, sestry, uklízečky, všichni. Ale pes byl rychlejší než všichni dohromady.
A tak nakonec museli zavolat městskou policii. A světe div se, ti ho chytili. A kam ho odvezli? No samozřejmě, že zpátky na Bulovku. A tam už na něj čekal jeho páníček, kterej ho objímal a děkoval policistům, že mu ho našli. A všichni se smáli a bylo to takový hezký.
A to je právě to, co mám na Bulovce tak rád. Že se tam dějou takovýhle věci. Že je to takový lidský. Že se tam lidi staraj o lidi. A že tam i ti nejhorší pacienti najdou vždycky někoho, kdo se jim bude věnovat. A to je k nezaplacení.
Takže až budete někdy potřebovat do nemocnice, tak neváhejte a jeďte na Bulovku. Nejenom že tam dostanete tu nejlepší péči, ale taky se vám tam budou věnovat lidi, který vám pomůžou se uzdravit nejen fyzicky, ale i psychicky. A to věřte, že stojí za to.