Chmu

Nebe je potažené šedivou pokrývkou, jako by ho někdo přikryl mokrým prostěradlem. Slunce se schovává, jako by se stydělo za to, jak se venku všechno pokazilo. Vítr skučí a vyje, jako by oplakával ztracené léto.

Kapky deště se rozbíjejí o zem, bubnují na okna a proměňují ulice v malé potoky. Obloha pláče, jako by se chtěla zbavit veškerého smutku a bolesti, které uvnitř drží.

Zima mi prostupuje až do morku kostí. Cítím chlad, jak mě svírá, ztěžklého jako olověná deka. Dýchám těžce, jako bych se snažil vdechnout celý oceán vzduchu.

Dívám se z okna, jak se svět kolem mě rozplývá. Domy mizí v mlze a stromy se ohýbají pod tíhou deště. Vidím, jak lidé spěchají, schovávají se pod deštníky a snaží se uniknout hněvu oblohy.

Cítím se sám, jako bych byl na opuštěném ostrově. Všichni ostatní se schovali, ale já zůstávám venku, vystavený zuřícím živlům. Cítím se bezmocný, malý a ztracený.

Strach mě svírá za hrdlo.

Smutek mi padá na ramena.

Osamělost mě obklopuje.