Drahé tety a já

Když jsem před pár lety pomáhala své tetičce s úklidem jejího domu, našla jsem v jednom šuplíku starou krabici. Zvědavost mi nedala a otevřela jsem ji. Uvnitř byly staré fotky, dopisy a různé drobnosti. A jedna zvláštní věc – deník.

Se svolením tety jsem si deník půjčila domů, abych se do něj mohla pořádně ponořit. A to, co jsem v něm našla, mě naprosto ohromilo.

Deník patřil mé prababičce a její dvěma nejlepším kamarádkám, které jí říkaly "tety". Společně prožily spoustu dobrodružství, smíchu i slz, a jejich přátelství vydrželo půl století.

Bavilo mě číst o jejich historkách z mládí, kdy se scházely na tajných schůzkách, protože jejich rodiče jejich přátelství neschvalovali. Dozvěděla jsem se i o jejich manželství, dětech a životních zkouškách. Ale nejvíc na mě zapůsobilo, jak spolu vždy držely, i přes rozdíly v povaze a názorech.

Tety měly každá svou jedinečnou osobnost. Marie, moje prababička, byla vždycky veselá a optimistická. Byl to takový ten typ člověka, který dokázal rozesmát kohokoli, bez ohledu na situaci. Její nejlepší kamarádka Marta byla zase spíš klidnější a praktičtější. Byla dokonalým doplňkem Marieiny roztržitosti. A třetí do party, Alena, byla umělecká duše. Milovala knihy, hudbu a divadlo. Měla v sobě něco bohémského, co jí dodávalo zvláštní šarm.

Společně tvořily nerozlučný tým. Byly si oporou v dobrých i zlých časech, sdílely své radosti i starosti. Jejich přátelství bylo tak silné, že překonalo všechny překážky, které jim život postavil do cesty.

Čtení deníku mé prababičky bylo pro mě neuvěřitelně obohacujícím zážitkem. Připomnělo mi, jak důležité je mít v životě opravdové přátele, kteří vás podpoří, ať se děje cokoli. A také mi ukázalo, že i když lidé jsou od sebe různí, mohou vytvořit nerozlučný tým, když se mají rádi a respektují se.

Drahé tety, děkuji vám za všechno. Jste pro mě inspirací a ukázkou toho, jak by mělo vypadat opravdové přátelství.