Hajlovat

"Dobrý den, někdo tam je? Slyšíte mě?"
Zdálo se, že z druhé strany dveří nikdo neodpovídá. Smích se náhle změnil v ticho.
"OK, tak dobře. Uvidíme se později!"
Otočil jsem se a odcházel, když se zčistakrát dveře pootevřely.
"Počkejte!"
Vyšla ven mladá žena. Byla vysoká a štíhlá, s dlouhými blond vlasy. Její oči zářily úlevou a vděčností.
"Jsem tak ráda, že jste se vrátil," řekla. "Myslela jsem, že jste odešel."
"Co se děje?" zeptal jsem se. "Všechno v pořádku?"
"Ne, není," odpověděla. "Můj pes utekl a nemůžu ho najít."
"To je mi líto," řekl jsem. "Můžu nějak pomoci?"
"Ano," řekla. "Mohl byste mi pomoci ho najít?"
"Jasně," řekl jsem. "Kde jsi ho viděla naposledy?"
"Viděla jsem ho na zahradě," řekla. "Ale teď je pryč."
Vyšli jsme ven na zahradu a začali jsme ho hledat. Hledali jsme ho všude, ale nemohli jsme ho najít.
"Už nevím, co mám dělat," řekla žena. "Je můj nejlepší kamarád. Miluju ho."
"Já vím, jak se cítíte," řekl jsem. "Měl jsem také psa. Odešel před pár lety. Stále mi chybí."
"To je mi tak líto," řekla.
Dívali jsme se chvíli na sebe a pak jsme se objali.
"Všechno bude v pořádku," řekl jsem. "Najdeme ho."
A našli jsme ho. O pár hodin později jsme ho našli na louce za domem. Byl unavený a vystrašený, ale byl v pořádku.
Žena byla tak šťastná, že ho našla. Objímala ho a plakala.
Já jsem byl také šťastný. Byl jsem rád, že jsme ho našli. A byl jsem rád, že jsem mohl pomoci.