Je pravda, že šílený je jen jiný způsob, jak říct jiný?

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že jsem divná. Byl jsem plachý, nemluvný a měl jsem zvláštní zájmy. A co je horší, všichni mi to dávali najevo. Vtipkovali, říkali mi, že jsem "šílenec" nebo "podivín".

Tehdy jsem tomu věřila. Myslela jsem si, že se mnou něco není v pořádku, že se musím změnit. Strávila jsem roky tím, že jsem se snažila zapadnout, ale nikdy se mi to úplně nepovedlo. Až později jsem si uvědomila, že nejtěžší na tom být "jiný" není to, že se kvůli tomu cítíte špatně, ale to, že se vás ostatní snaží změnit.

Společnost má tendenci považovat za "normální" pouze určité typy chování a myšlení. Ti, kteří se od těchto norem odchylují, jsou často označováni jako "divní" nebo "šílení". To má zničující dopad na jejich sebevědomí a může je odradit od toho, aby byli sami sebou.

V posledních letech se objevilo hnutí za přijetí neurodiverzity, které usiluje o větší porozumění a přijetí lidí s odlišnými způsoby myšlení a chování. Jedním z klíčových principů tohoto hnutí je myšlenka, že "šílený" je jen jiný způsob, jak říct "jiný".

Tato myšlenka mi pomohla přijmout sama sebe. Nejde o to, že bych se už necítila jiná, ale o to, že jsem se naučila vidět jinakost jako pozitivní věc. Je to součást toho, co mě dělá tím, kdo jsem, a není to nic, za co bych se měla stydět.

Je čas, aby společnost změnila svůj pohled na jinakost. Místo toho, abychom lidi odsuzovali za to, že jsou jiní, měli bychom je přijímat a oceňovat za jejich jedinečnost.

Všichni jsme jiní a to je v pořádku. Nejsme "šílení", jsme jen jiní.

• Jaký je dopad nálepkování druhých jako "šílených"?
• Jak můžeme podpořit přijetí neurodiverzity?
• Proč je důležité přijmout svou vlastní jinakost?

Tento článek je jen můj osobní názor a nemusí nutně odrážet názory ostatních.