Kost

Už kolikátou noc nespím, stále mě to pronásleduje. Je to jako noční můra, ze které se nemůžu probudit. Vidím ji před sebou, tu obludnou tvář, ty krvavé zuby a ty žluté oči, které se mi každou noc zaryjí do duše. Všechno to začalo tím hloupým telefonátem...

Bylo to v noci, když se mi rozezvonil telefon. Vzal jsem ho, ačkoliv jsem věděl, že to bude jen další prodejce nabízející mi nějakou zbytečnost. Na druhé straně se však ozval příjemný ženský hlas, který mě zaujal.

"Haló, je to pan Novák?" zeptala se.
"Ano, jsem to já," odpověděl jsem.
"Pane Nováku, jmenuji se Marie a jsem z nadace Kost. Chtěla bych vás poprosit o malý příspěvek na naši organizaci. Pomohl byste nám, prosím?"

Váhal jsem, nemám rád telefonické prosby o peníze. Nakonec jsem ale přikývl. "Dobře, pošlu vám něco," řekl jsem.
"Mockrát děkuji, pane Nováku. Vaše podpora nám hodně pomůže," odpověděla Marie.
"Rado se stalo," řekl jsem a zavěsil.

Ten rozhovor mi nijak zvlášť neutkvěl v paměti, ale další noc se všechno změnilo.

Ležel jsem v posteli a snažil se usnout, když jsem najednou zaslechl za dveřmi podivné zvuky. Bylo to jako šramocení, škrábání. Vstal jsem a opatrně se k nim přiblížil.

Když jsem otevřel dveře, uviděl jsem něco, co mi navždy změnilo život. Stálo tam něco hrůzostrašného, něco, co jsem nikdy předtím neviděl. Bylo to vysoké, kostnaté a mělo na sobě dlouhý černý plášť. Jeho tvář byla pokryta krví a jeho zuby byly ostré jako břitvy.

Stálo tam a dívalo se na mě, aniž by se pohnula. Cítil jsem, jak mě zachvátil strach, který mě úplně paralyzoval. Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem vydat ani hlásku.

Pak se to pohnulo. Pomalu ke mně natáhlo ruku a já sebou trhl. Probouchal jsem se a ze strachu vyběhl z pokoje. Vrazil jsem do kuchyně a zapnul světlo, ale to nic nepomohlo. Stále jsem viděl tu hrůzostrašnou tvář, která se mi vryla do paměti.

Od té doby se mi ta věc zjevuje každou noc. Pronásleduje mě, trápí mě a nedá mi spát. Nevím, co to je, ani co chce. Vím jen, že mě chce dostat, a já se bojím, že se mu to nakonec podaří.