Lenka Nová

Když jsem byla malá, tak jsem se strašně bála klaunů. Ne těch hodných, s červeným nosánkem a velkýma očima, ale těch z hororů. Takových těch, co mají ošklivé obličeje a smějí se děsivým způsobem. Jenom jsem si je představovala, a už jsem měla husí kůži.

Jednou jsem byla s rodiči v cirkuse a najednou jsem uviděla jednoho z nich. Byl tak děsivý, až jsem se rozplakala. Rodiče se mi smáli, ale já to prostě nedokázala překonat. Pak jsem se ale pořádně naštvala, že mě ten klaun takhle trápí, a řekla jsem si, že s tím něco udělám.

Začala jsem se na klauny dívat na internetu a v televizních pořadech. Nejdřív jsem se bála, ale pak jsem si všimla, že jsou vlastně docela vtipní. A že jsou to vlastně jenom lidé, kteří se snaží rozesmát ostatní. Takže jsem svůj strach překonala a dnes už se klaunů nebojím.

Když mi bylo asi patnáct, tak jsem se rozhodla, že se stanu klaunkou. Chtěla jsem rozesmávat ostatní a pomáhat jim zapomenout na starosti. Tak jsem se přihlásila do kroužku klaunů a začala se učit různé triky a gagy.

Zpočátku to bylo těžké, ale postupně jsem se zlepšovala. A dnes už jsem docela dobrá klaunka. Skáču po trampolíně, žongluji s míčky a dělám různé vtipné scénky. A co je nejdůležitější - baví mě to.

Když jsem klaunkou, tak se cítím svobodná a šťastná. Můžu se chovat jak chci, aniž by mě někdo soudil. A když vidím, že se lidé smějí, tak mám pocit, že dělám něco dobrého.