Maraton Praha: Aneb jak jsem běžel 42 km skoro bez přípravy

Maraton Praha, jeden z nejslavnějších běžeckých závodů v Evropě, je událostí, která na mě působila vždycky trochu děsivě. Představa uběhnout 42 kilometrů mi přišla jako něco naprosto nedosažitelného, něco, co zvládnou jen ti nejvytrvalejší a nejtrénovanější běžci. A já jsem, jak už mě asi znáte, spíš ten typ gaučového povaleče, kterýmu se nechce ani vstát z postele.
Ale pak jsem jednoho dne dostal nápad. Co kdybych se na ten maraton prostě přihlásil? A co kdybych si ho zkusil zaběhnout? Vždyť přece nemůžu vědět, že to nezvládnu, když to nezkusím, že? Tak jsem se přihlásil.
A pak jsem začal trénovat. No, trénovat... Spíš jsem se tak nějak poflakoval po venku a doufal, že to nějak dám. Asi dva měsíce před maratonem jsem začal běhat trochu víc. A týden před maratonem jsem uběhl 30 kilometrů. To mi přišlo jako naprosto dostačující příprava.
V den maratonu jsem se probudil brzy ráno a byl jsem nervózní jako nikdy předtím. Nastoupil jsem na start a čekal, až to všechno začne. A pak to začalo. Vyrazil jsem s davem ostatních běžců a snažil se držet nějaké rozumné tempo.
Prvních 10 kilometrů bylo v pohodě. Cítil jsem se dobře a běželo se mi s lehkostí. Ale pak, někde kolem 15. kilometru, jsem začal cítit, jak mě bolí nohy. A čím dál jsem běžel, tím víc mě bolely.
Kolem 25. kilometru jsem už měl chuť to vzdát. Nohy mě bolely tak, že jsem sotva mohl jít. Ale pak jsem si vzpomněl na všechny ty lidi, kteří mi fandili, a na všechny ty lidi, kteří věřili, že to dokážu. A tak jsem se zakousl do rtu a běžel dál.
Kolem 35. kilometru jsem už byl úplně vyčerpaný. Každý další krok byl utrpením. Ale věděl jsem, že už nemůžu couvnout. Musel jsem doběhnout do cíle.
A tak jsem běžel. Běžel jsem, i když jsem měl pocit, že už nemůžu. Běžel jsem, i když jsem chtěl zvracet. Běžel jsem, i když jsem myslel, že umřu.
A pak jsem to najednou uviděl. Cíl. Byl už tak blízko. Sebral jsem všechny své poslední síly a vyrazil jsem k němu. Přeběhl jsem cílovou čáru a padl jsem na zem vysílením.
Dokázal jsem to. Uběhl jsem maraton. Uběhl jsem 42 kilometrů. A víte co? Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslel. Takže všem, kteří si myslí, že maraton je něco nereálného, vzkazuju: "Jděte do toho! Zvládnete to!"