„Marek

Tenhle článek nebudu psát já. Budu psát on. Marek. Můj kamarád. Můj vzor. Člověk, kterým bych chtěl být. A taky člověk, kterému dneska dlužím život.

Bylo mi sedmnáct, když se to stalo. Vrátil jsem se ze školy domů a zrovna jsem chtěl odejít do vedlejší místnosti, když jsem uslyšel křik. Byl to táta. Volal mi, ať rychle přijdu.

Vyběhl jsem na chodbu a uviděl dveře od koupelny dokořán. Uvnitř byla tma. A z té tmy se ozývaly šílené zvuky. Rány, křik, lámání věcí. Táta stál u zárubní a snažil se dveře vytlačit, ale nemohl. Byly zabarikádovaný.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Tam je Marek.“

V tu chvíli mi zatrnulo. Marek byl můj nejlepší kamarád. Znali jsme se odmala. Trávili jsme spolu celé dny. A teď byl zavřený v koupelně a dělal věci, které by ani můj největší nepřítel neudělal.

Táta naráz vykopl dveře. V koupelně vládl chaos. Všude byla voda, krev a střepy. Uprostřed toho všeho stál Marek. Držela ho máma, aby nikomu neublížil.

„Mami, pusť mě!“ křičel Marek.

V očích měl šílený pohled. A v ruce měl nůž.

„Pusťte ho,“ řekl táta klidným hlasem. „Potřebuje pomoc.“

Táta šel k Markovi a objal ho. Marek se v tom objetí zklidnil a začal plakat.

Později jsme se dozvěděli, že Marek měl psychózu. Byla to nemoc, která ho ovládla a udělala z něj úplně jiného člověka.

Marek strávil několik týdnů v nemocnici. A když se vrátil domů, už to nebyl ten samý kluk. Byl zamyšlenější, klidnější. A hlavně už neměl v očích ten šílený pohled.

Dodnes nevím, co se tenkrát v koupelně stalo. Ale vím, že Marek je můj nejlepší kamarád. A že mu dlužím život.

Protože kdyby mi táta tenkrát neřekl, ať přijdu, Marek by asi dávno nebyl mezi námi.

Marek, děkuju ti.