Mark Withers: Procházky s podivnou postavou

Jmenuji se Mark Withers a chci vám vyprávět příběh o zvláštní postavě, kterou jsem potkal na procházce. Byl to vysoký, hubený muž s dlouhými šedými vlasy a divným výrazem v očích. Šel jsem lesem, když jsem ho uviděl stát uprostřed cesty. Měl na sobě obnošený oblek a bílou košili, ale v tomto prostředí působil naprosto nepatřičně.
Zastavil jsem se a pozdravil ho, ale on mi neodpověděl. Jen na mě zíral svýma nehybnýma očima. Byl v nich zvláštní smutek, který mě zarazil. Cítil jsem se, jako bych ho už někde viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout kde.
Mluvil jsem na něj dál, ale on nereagoval. Byl jako socha, která mě jen pozorovala. Začínal jsem se cítit trochu nepříjemně, a tak jsem se rozhodl odejít. Když jsem se otočil, abych šel, uslyšel jsem, jak něco zašeptal.
„Pojď se mnou,“ řekl.
Jeho hlas byl tichý a chraplavý a poslal mi mráz po zádech. Rychle jsem se otočil a uviděl, jak mi ukazuje na cestu vedoucí do hloubi lesa.
Byl jsem zvědavý, ale zároveň jsem se bál. Nevěděl jsem, co mě v lese čeká, a nechtěl jsem se dostat do nebezpečí. Ale něco mě táhlo ke té postavě. Nemohl jsem odolat volání.
Následoval jsem ho cestou a za pár chvil jsme se dostali na mýtinu. Uprostřed mýtiny stál starý, rozpadlý dům. Byl zarostlý břečťanem a vypadal, jako by ho už léta nikdo nenavštívil.
„To je můj dům,“ řekl muž. „Pojď dál.“
Vzal mě dovnitř a ukázal mi místnosti plné podivných předmětů. Byly tam staré knihy, obrazy a sochy a všechno bylo pokryto prachem. Muž mi řekl, že se jmenuje Samuel a že v tom domě bydlí už mnoho let.
Vyprávěl mi o svém životě a o tom, jak přišel do lesa. Byl to smutný příběh o ztrátě a osamělosti. Když jsme mluvili, začal jsem mu rozumět. Cítil jsem, že i já jsem osamělý a že potřebuji někoho, kdo by mi porozuměl.
Později ten večer jsem se rozhodl, že zůstanu u Samuela. Ve svém domě se cítil pohodlně a já s ním také. Společně jsme procházeli lesem, četli jsme knihy a povídali si o všem možném. Začal jsem si myslet, že Samuel možná není tak divný, jak se na první pohled zdál.
Ale jednoho dne se vše změnilo. Samuel začal být neklidný a chodil po místnosti sem a tam. Říkal věci, kterým jsem nerozuměl, a díval se na mě očima plnýma strachu.
„Musíme odejít,“ řekl. „Hrozí nebezpečí.“
Nevěděl jsem, co se děje, ale viděl jsem, že Samuel má strach. Následoval jsem ho ven z domu a do lesa. Běželi jsme tak rychle, jak jsme mohli, ale stále jsme slyšeli zvuky za sebou.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Přicházejí,“ řekl Samuel. „Musíme se schovat.“
Schovali jsme se pod hustý keř a čekali. Slyšel jsem hlasy a kroky a bylo jasné, že nás někdo pronásleduje. Bál jsem se, ale také jsem byl zvědavý. Kdo nás pronásledoval a proč?
Zůstali jsme schovaní až do večera. Když se setmělo, zvuky ustaly a my jsme mohli vyjít ze svého úkrytu. Samuel řekl, že nás pronásledovali démoni a že jsme měli štěstí, že jsme jim unikli.
„Co jsi to za démony?“ zeptal jsem se.
Samuel se na mě smutně podíval. „To jsou démoni minulosti,“ řekl. „Pronásledují ty, kteří se snaží utéct.“
Věděl jsem, že Samuel mluví o mých vlastních démonech. Běžel jsem před nimi celý život, ale oni mě vždycky dohonili. Teď jsem byl připraven čelit jim.
„Vezmu tě k nim,“ řekl Samuel. „Ale musíš být silný.“
Následoval jsem Samuela do středu lesa. Tam stál starý, rozpadlý strom. Samuel mi řekl, že to je brána do říše démonů.
„Bojíš se?“ zeptal se.
„Ne,“ řekl jsem. „Jsem připraven.“
Vstoupil jsem do brány a ocitl jsem se v temné a děsivé říši. Démoni se na mě vrhli ze všech stran, ale já se nebál. Bojoval jsem s nimi a porazil je všechny.
Když jsem vyšel z říše démonů, cítil jsem se jako nový muž. Byl jsem svobodný a nebyl jsem již pronásledován minulostí. Díky Samuelovi jsem našel sílu, kterou jsem potřeboval k tomu, abych čelil svým vlastním démonům. Byl to zvláštní muž, ale také byl dobrý muž, můj přítel.
Odešel jsem z lesa a nikdy jsem už Samuela neviděl. Ale nikdy na něj nezapomenu. Naučil mě, že i ti nejdivnější lidé mohou mít co nabídnout a že i v té nejtemnější minulosti je vždy naděje.