Narodni divadlo - pozar

Kroutil jsem se na posteli a opakovaně si pročítal zprávu na telefonu. Nemohla jsem uvěřit svým očím - hořelo Národní divadlo.

To krásné, majestátní divadlo, které jsem vždy obdivoval, stálo v plamenech. Bylo mi úzko. Ne proto, že bych byl obrovským milovníkem divadla, ale proto, že Národní divadlo bylo víc než jen budova.

Byl to symbol české kultury, místo, kde se odehrávaly ty nejdůležitější události našich dějin. Byl to odraz našeho ducha, naší hrdosti a našich snů.

Vstal jsem z postele a šel k oknu. Pražské střechy se koupaly v teplém podzimním slunci, ale něco mi kazilo radost. Nedaleko, nad historickou budovou, se tyčil černý sloup kouře.

Sbalil jsem se a vyrazil do centra. U Národní třídy už bylo plno policistů a hasičů. Lidé stáli opodál a se znepokojením hleděli na divadlo.

Stoupal jsem po schodech ke vchodu, když mě zastavil jeden z policistů. "Kam jdete?" zeptal se.

"Jdu se podívat na divadlo," odpověděl jsem.

"Není to možné," řekl. "Požár je stále pod kontrolou, ale nemůžeme nikoho dovnitř pustit."

Stál jsem tam a díval se na kouř stoupající k nebi. Cítil jsem smutek a bezmoc. Nemohla jsem dělat nic, jen doufat, že hasičům se podaří oheň zvládnout.

O několik hodin později přišla zpráva, že požár je uhašen. Národní divadlo bylo zachráněno, přestože utrpělo značné škody.

Byl jsem rád, že se nic horšího nestalo. Ale věděl jsem, že tohle není konec. Rekonstrukce bude trvat dlouho a bude to stát spoustu peněz.

Ale jedna věc je jistá - Národní divadlo bude opět stát v plné kráse. Je to symbol našeho národa a my ho neopustíme.