Nehoda podebrady

Mám pocit, že tyhle příběhy už nikdo neuslyší,
že tahle odvaha, bezmoc a strach zůstanou jen v nás, v naší hlavě, která už stejně tuhne a zapomíná.
Proto teď píšu, abych nezapomněla.
Bylo to před více než čtyřiceti lety, na silnici podél Labe, která spojuje Poděbrady s Nymburkem. Bylo skoro deset hodin ráno, slunečný den, když naše auto havarovalo.
Jela jsem s maminkou a mladší sestrou do Nymburku, kam jsme se měli přestěhovat. Táta tam už byl, my jsme měly přijet jen s pár taškami a kočkou.
Na té silnici, těsně před mostkem řeky Mrliny, jsme předjížděli nákladní auto. Maminka řídila, a když jsme byly skoro na úrovni návěsu, z protisměru vyjel náklaďák. Maminka brzdila, ale už bylo pozdě. Náklaďák náš vůz plnou silou srazil do příkopu.
Pamatuji si ten okamžik, kdy jsme se střetly, ten děsivý náraz, který mě přikoval ke dveřím, křičící maminku a sestru, která se snažila rozbít okno holýma rukama.
Pamatuji si, jak jsme se snažily dostat ven, ale dveře byly zablokované.
Pak už jen ten zvuk, jak řeka odnáší naše auto pryč.
Auto se pět metrů propadlo do vody. Díky tomu se převrátilo zpět na kola, jinak by nás voda určitě stáhla.
Maminka se snažila rozbít okno, pak otevřít dveře, ale všechno bylo zablokované. Nakonec se jí podařilo otevřít okno ve dveřích spolujezdce. Vytáhla sestru, která jako první skočila do vody. Během chvilky byla venku i maminka, jen já jsem zůstala zaklíněná uvnitř.
Maminka skočila za sestrou do vody a vytáhla ji na břeh. Sama se ale nevrátila, nemohla mě nechat uvnitř.

Na břehu už stál jeden z řidičů náklaďáků, snažil se maminku odtáhnout od vody, ale ona se nechtěla vzdát. Skočila zpět do řeky, aby mě zachránila.
Nakonec mě vyprostili hasiči. Když mě vytáhli z auta, byla jsem zmatená, vystrašená a celá od krve.
Maminka byla na tom podobně, jenže ona navíc nemohla přestat plakat.
Naštěstí jsme přežily všechny. Maminka má dodnes jizvy na rukou, já jsem měla otřes mozku a několik zlomenin.
Ten den se mi změnil život, nebo snad spíš zastavil. Už není nic jako dřív, všechno je jinak.
Nenávidím auta, strašně se bojím vody a nemohu se zbavit těch otravných vzpomínek.
Ale přesto jsem vděčná za to, že jsem přežila. Že jsem měla tak skvělou mámu, která pro mě byla ochotná riskovat svůj vlastní život.
A je to právě tenhle příběh, který mi pomůže nezapomenout.