Nemoc, která se dědí: Už jsem s ní v míru

Tak jsem si říkal, jestli to sem mám napsat. Respektive, jestli to dokážu po všech těch letech zase vytáhnout na povrch. Ale řeknu si: „Jdi do toho, třeba to pomůže někomu dalšímu.“

Mluvíme o nemoci, kterou máme v rodině už skoro sto let. Mém pradědečkovi ji diagnostikovali někdy v roce 1920 po tom, co se mu začaly třást ruce. Tehdy ji ještě nikdo pořádně neznal a doktoři byli zmatení, co se to vlastně děje. Ale tušili, že to nebude nic dobrého.
A měli pravdu. Pradědeček pomalu ale jistě slábnul, až přestal chodit a nakonec i mluvit. Zemřel v roce 1935, kdy mu bylo pouhých 52 let.

Pak se nemoc přesunula na jeho syna, mého dědečka. Ten si ještě chvíli pohrál s myšlenkou, že se mu to vyhne, ale v jeho čtyřiceti to přišlo. První příznaky se objevily na rukou, jako u pradědečka. Pak se přidaly nohy a nakonec i hlava. Děda byl tvrďák, ale ani on nemohl zastavit to, co se dělo. Nakonec skončil na vozíku a nedokázal se pořádně starat sám o sebe.

No a potom přišel na řadu můj táta. Já jsem v té době byl ještě malý kluk, ale pamatuju si, jak si táta stěžoval na třes rukou. Začal zapomínat, kde má věci, a byl čím dál tím slabší.

Bylo mi ho hrozně líto. Viděl jsem, jak se celý jeho život rozpadá na kousky. A nejhorší na tom bylo, že jsem věděl, že i já můžu skončit stejně.

Měl jsem strach. Strach, že mě nemoc dostihne dřív, než budu mít šanci žít svůj vlastní život. Strach, že skončím jako můj děda na vozíku, odkázaný na pomoc druhých.
Ale pak se něco stalo. Něco, co mi dalo naději. Šel jsem na prohlídku k neurologovi a ten mi řekl, že i když mám tu nemoc v rodině, nemusím ji nutně dostat taky. Že jsou i tací, kteří ji dědí, ale nikdy se u nich nerozvine.
Byla to pro mě velká úleva. V ten moment jsem si uvědomil, že nemusím rezignovat. Že můžu žít svůj život naplno, i když je to s nemocí v zádech. Že tu nemoc můžu vzít jako výzvu a ne jako prokletí.

A tak jsem začal žít jinak. Začal jsem se víc věnovat sportu, jíst zdravěji a hlavně jsem se naučil se stresem. Věděl jsem, že to není žádná záruka, ale chtěl jsem udělat vše pro to, abych tu nemoc oddálil, nebo jí dokonce unikl.

A pak se to stalo. Před pár lety jsem byl na další prohlídce u neurologa a ten mi řekl, že se můj stav nezhoršuje. Že moje nemoc je už roky v klidu a že je možné, že se nikdy neprojeví.

Byl jsem v šoku. Nedokázal jsem uvěřit, že se něco takového může stát. Že nemoc, která měla být mým prokletím, se stala mým spojencem.

Vím, že mám štěstí. Že ne každý má tolik štěstí jako já. Ale věřím, že můj příběh může dát naději i ostatním, kteří se s touto nemocí potýkají. Že i když se může zdát beznadějná, vždycky je tu jiskřička naděje.
Takže pokud máte v rodině tuto nemoc, nerezignujte. Žijte svůj život naplno. Bojujte a nevzdávejte se. Možná i vy budete jednou mít to štěstí jako já.