„Oplíkova

„Takhle má vypadat pořádná chaloupka,“ říkával rád děda, když jsme se během letních prázdnin vypravili na návštěvu jeho rodiště na Vysočině. A i když jsem byl tenkrát ještě malý kluk, vím to dodnes.
Dědova rodná chalupa, kterou si koupil po návratu z druhé světové války od bývalých sedláků, vypadala, jako kdybyste vešli do starých časů. Tlusté stěny, klenuté stropy, z venku omítnuté nepálenými cihlami. A co víc, jen pár metrů od ní protékala malá říčka, u které jsme trávili celé dny.
Jenže pak přišla šedesátá léta, kdy se děda musel odstěhovat do města a chalupu začali stále častěji obývat hosté. Rodiče se tam pak občas jezdili koupat a já jsem ani nevěděl, že ji ještě máme.
Až jednou, to mi bylo asi dvanáct, přišla babička s tím, že ji tam vezmeme. „Je to tam děsný,“ varovala nás maminka, „všude špína a pavouci.“ Ale my jsme ani tak neváhali a vyrazili.
„No teda, to je fakt hrůza,“ potvrdil táta, když jsme otevřeli dveře. V chalupě to vypadalo, jako kdyby ji snad někdo vybydlel. A když jsme vylezli na půdu, našli jsme tam hromadu starého haraburdí, mezi kterým se povalovaly dokonce i obrazy svatých.
„Co s tim uděláme?“ ptal se táta bezradně.
„Já vím,“ ozvala se najednou maminka, „uklidíme to a dáme chalupu do pořádku.“
A tak jsme se do toho pustili. Vyházeli jsme starý nábytek, vymetli pavučiny, omyli okna a vymalovali stěny. A když jsme byli hotovi, chaloupka vypadala, jako nová.
„To je nádhera!“ vykřikla babička, když jsme jí ji ukázali. „Teď je to zase ta moje stará Oplíkova.“
A protože jsme si chalupu tak zamilovali, začali jsme tam pravidelně jezdit. V létě jsme se tam koupali v řece, v zimě bruslili na rybníce a o víkendech jsme tam trávili celé dny.
A jak šel čas, chaloupka se stala naším druhým domovem. Místem, kde jsme trávili ty nejkrásnější chvíle. Místem, kde jsme zapomínali na starosti a kde jsme si užívali pohodu a klid.
Dnes už je chaloupka stará skoro sto let. Ale pořád stojí na svém místě a je pořád stejná. Jenom se jí trochu změnili majitelé. Děda tu už není, ale my jsme jeho odkaz převzali a snažíme se o chaloupku pečovat, jak nejlépe dovedeme.
Protože i když je „Oplíkova“ stará a trochu oprýskaná, je to pro nás místo, kde jsme doma. Místo, kde máme své kořeny a kde se cítíme nejlíp na světě.