Padání vzhůru nohama

Když jsem byla malá a měla jsem teprve deset let, padala jsem. Padala jsem ze stromů, ze skluzavek, z housenek a z kol. Byla jsem dost dobrodružné dítě a ráda jsem všechno zkoušela, takže jsem padala často. Ale vždy jsem se zase zvedla a šla dál.

Ale pak jsem vyrostla a začala jsem padat jinak. Začala jsem padat do deprese, úzkosti a sebepoškozování. A tyto pády byly mnohem bolestivější než cokoli jiného, co jsem kdy zažila.

Už jsem nebyla dítě, které by se mohlo jednoduše zvednout a jít dál. Byla jsem uvězněná ve svém vlastním utrpení a neviděla jsem žádnou cestu ven.

Ale pak jsem potkala někoho, kdo mi pomohl vidět světlo na konci tunelu. Pomohli mi pochopit, že i když jsem padala, pořád jsem byla silná. A že jsem to dokázala překonat.

Takže jsem vstala a začala jsem stoupat. A tentokrát jsem stoupala vzhůru nohama.

Už jsem nebyla stejná osoba jako dřív. Byla jsem silnější, odvážnější a odolnější. A i když jsem pořád někdy padala, věděla jsem, že se vždycky zvednu a půjdu dál.

Protože i když jsme dole, pořád máme sílu stoupat. A i když padáme vzhůru nohama, můžeme se naučit létat.