Poslední vlak domů

Jak všichni víme, vlaky nikdy nejezdí na čas. Ať už máte jet 10 minut, nebo 10 hodin, vždycky se něco zdrží. Jenže co když vám tenhle vlak uteče definitivně? A co když vám po něm zůstane jenom propadlý lístek a prázdná nádražní hala?
To se stalo mně. Měla jsem jet na výlet za rodinou, ale vlak měl čtyřhodinové zpoždění. A když konečně přijel, zjistila jsem, že mi ujel. Další vlak jel až druhý den a já jsem musela zůstat v Praze.
Byla jsem naštvaná, smutná a zklamaná. Chtěla jsem jet domů a nic mi v tom nebránilo. Jenom ten vlak, který mi ujel.
Sedla jsem si na lavičku a začala jsem brečet. Vždycky jsem byla strašpytel, co se týče vlaků. A teď se to potvrdilo.
Kolem mě se začali srocovat lidé. Někteří se ptali, co se mi stalo, jiní jenom koukali. Bylo mi jedno, co si o mně myslí. Byla jsem zoufalá.
"Může vám nějak pomoci?" zeptal se mě najednou mužský hlas.
Zvedla jsem hlavu a uviděla vysokého muže v tmavě modrém obleku. Byl dobře vypadající a měl příjemný hlas.
"Jmenuji se Honza," řekl. "Jste v pořádku?"
"Ne," řekla jsem. "Mně ujel vlak."
"To je mi líto," řekl. "Kam jste jela?"
"Domů," řekla jsem.
"To je škoda," řekl. "Můžete mi dát číslo svého vlaku?"
Vylovila jsem z tašky zmuchlaný lístek a podala mu ho. Na chvilku se na něj zadíval a pak se usmál.
"Váš vlak je právě na druhé koleji," řekl. "Pojďte."
Vzal mě za ruku a vedl mě k druhé koleji. A opravdu, stál tam můj vlak.
"Děkuji," řekla jsem. "Moc děkuji."
"Není zač," řekl. "Přeji vám šťastnou cestu."
Nastoupila jsem do vlaku a mávala Honzovi z okna. Byl to hodný muž a pomohl mi, když jsem to nejvíce potřebovala.
Když jsem přijela domů, vyprávěla jsem o něm celé rodině. Byli rádi, že jsem se dostala v pořádku domů, a říkali, že jsem měla štěstí, že jsem potkala tak hodného člověka.
Souhlasila jsem s nimi. Měla jsem štěstí. A nikdy na Honzu nezapomenu.