Preciaděno

Než začnu vyprávět svou kuriózní historku, měl bys vědět něco málo o "preciadu". Preciado je slengové slovo pro něco extrémně drahého. Jsem totiž z Jižní Ameriky, kde jsme na peníze obzvlášť citliví. Kolikrát si člověk musí třikrát rozmyslet, jestli si smí dovolit brčko do brbíka. Veškerý přepych je nám tedy ze zásady podezřelý.

Tak jsem jednou v Praze, kde jsem studoval bohemistiku, šel se najíst. Šel jsem do restaurace, které jsem důvěřoval. Znali mě tam a já znal je. Tedy myslel jsem si to.

Přisedl jsem ke stolu a objednal si, co jsem měl v plánu. Potom jsem dostal jídelní lístek, který jsem neměl v plánu. Zatuhl jsem. To, co tam bylo napsané, vyvracelo můj pohled na českou gastronomii. Hlavní jídla byla jak z jiné planety. Žádná svíčková ani guláš. Místo toho humbááč s hranolkama z červené řepy nebo foie gras s hoisin omáčkou. A ceny? Třicet eur za steak? Padesát za mořské plody? Já mám stipendium pět tisíc korun!

V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem se ocitl v preciadu pasti. Najíst se tam, kde se najíst nemám. Jako bych vstoupil do fantasy světa, kde elfové jedí diamanty a draci popíjí koňak.

Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co mám dělat. Vstal jsem a chtěl odejít, ale pak jsem se na sebe podíval do zrcadla. Nemohu přece jen tak odejít! Co by si o mně lidi pomysleli? Že jsem ubohý studentík, který si nemůže dovolit ani skromnou večeři? Ne, tohle jsem svému egu nemohl udělat.

Tak jsem se posadil zpátky, objednal si vodu a začal předstírat, že čtu jídelní lístek. Obrácel jsem stránky a prohlížel si fotografie. Každé jídlo vypadalo úžasně. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem hladový. Opravdu hladový.

A tak jsem to udělal. Objednal jsem si steak. Třicetieurový steak. A sůl jsem si nechal pro jistotu přinést v mističce z granitu.

Když mi steak přinesli, vypadal ještě dokonaleji než na fotce. Zhluboka jsem se nadechl a ukrojil si první sousto. Bylo to... nebe v ústech. Měl jsem chuť křičet a plakat zároveň. Nikdy předtím jsem nic takového nejedl.

Jedl jsem pomalu, užíval si každé sousto a přemýšlel o tom, kolik dní budu muset žít o chlebu a vodě, abych kompenzoval tuto gastronomickou extravaganci. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Vždyť jsem byl v Praze, kde jsem měl v úmyslu strávit čtyři roky svého života. Mohl jsem se přece sem tam trochu "preciádnout".

Zaplatil jsem účet, který mě připravil o polovinu mého měsíčního stipendia, a odcházel jsem s pocitem, že jsem zažil něco mimořádného. A že to za tu cenu stálo.

Od té doby jsem v preciadu restauracích jedl ještě několikrát. A vždy to byl zážitek, na který jsem dlouho vzpomínal. Ale vždycky jsem si to řádně rozmyslel a zvážil všechny pro a proti. Protože preciaděno je pro mě prostě něco speciálního. Něco, co si člověk nemůže dovolit každý den. Ale když si to může dovolit, měl by si to pořádně užít.