„Stanice technické kontroly v Ostravě.

No, počkejte, to mě nezajímá. Spíš „Jaké to je mít kluka fotbalistu.“
To je lepší. A navíc pravdivé. Jmenuji se Jakub a náš syn začal se svým vysněným sportem ve čtyřech letech. Samozřejmě už od dvou let kopal do všeho, co mělo kulatý tvar. A bylo jasné, že se dříve nebo později dostane až k fotbalu.
Fotbal je skvělý sport, ale zároveň velká časová a finanční zátěž. Minimálně dvakrát týdně trénink, v neděli zápas. Občas i v sobotu. A to ještě nepočítám ty přípravné zápasy během týdne. A ty turnaje o víkendech.
Vždycky jsem si říkala, že budu jedna z těch maminek, které budou fandit na každém zápase. A za tu dobu jsem jich už zažila dost. A to nejen v Ostravě, ale i v okolí, kde náš syn působil. Zažila jsem radost i smutek, vítězství i porážky.
Ale nejlepší na tom všem je, když vidím, jak se náš syn zlepšuje. Jak se z něj stává lepší fotbalista. A jak je šťastný, když vstřelí gól. A nebo i když ho jen oslaví se svými spoluhráči. To je ten nejkrásnější pocit.
A víte co? I když je to někdy náročné, já bych to neměnila. Jsem ráda, že náš syn má svůj sen. A že ho my můžeme podporovat.