Tady Havel, slyšíte mě

Víte, co mě na tom Václavu Havlovi vždycky nejvíc dostávalo? Nebyla to jen jeho erudice, výmluvnost nebo statečnost v dobách temna. Byl to jeho humor. Ten lidský, laskavý, inteligentní humor, který dokázal rozesmát i v těch nejtěžších chvílích.

Pamatuji si, jak jednou v televizi vyprávěl o tom, jak se jeho žena Olga vrátí z ciziny a on se jí ptá: "Tak co, jak bylo?" A Olga mu odpoví: "Víš, Václave, bylo to tam takové divné. Všichni byli tak milí, až mi to bylo podezřelé."

• Já jsem se smál tak, že jsem málem spadl z gauče.
• A to nejen proto, že to byl vtipný příběh, ale i proto, že jsem věděl, že je to pravda.

Havlovský humor nebyl nikdy urážlivý nebo zlý. Byl to humor, který odhaloval lidskou hloupost a malost, ale zároveň ji neodsoudil. Byl to humor, který nás učil smát se sami sobě. A to je, myslím, ta nejdůležitější věc, kterou nám Václav Havel zanechal.

Protože smích je mocná zbraň. Je to zbraň proti strachu, proti nenávisti, proti všemu, co chce náš svět učinit temným a bezútěšným.

Děkuji, Václave Havle, že jsi mě naučil smát se. A že jsi mě naučil, že i v těch nejhorších chvílích existuje vždycky důvod k úsměvu.

"Tady Havel, slyšíte mě?"