Tajemství staré bambitky 2

Pamatujete si na tu starou bambitku, která se povalovala na půdě vaší babičky? Na tu s rozpuštěnými vlasy a skleněnýma očima? Možná jste si s ní nikdy nehráli, ale vždycky ve vás vyvolávala určitý druh strachu. Jako by v sobě skrývala nějaké tajemství.
No, já jsem s tou bambitkou vyrůstala. Byla to moje nejoblíbenější hračka a nikdy jsem se od ní nechtěla odloučit. Dokonce jsem s ní spala v posteli. Ale jednoho dne se stalo něco, co mi změnilo život navždy.
Bylo mi asi deset let, když jsem si s bambitkou hrála na zahradě. Náhle jsem uslyšela, jak někdo volá mé jméno. Otočila jsem se a uviděla jsem svého bratra, jak utíká k domu.
„Rychle, pojď dovnitř!“ křičel.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Máma je pryč!“
Ztuhla jsem. Moje máma byla na služební cestě a měla se vrátit až za několik dní. Ale teď byla pryč? A proč mě můj bratr volal dovnitř?
Utekla jsem do domu a zarazila se v předsíni. Dole pod schody ležela moje matka v kaluži krve. Byla mrtvá.
V tu chvíli jsem omdlela. Když jsem se probrala, byla jsem v nemocnici. Lékaři mi řekli, že jsem utrpěla otřes mozku a že si na nic nepamatuji. Ale já jsem si vzpomněla. Vzpomněla jsem si na všechno.
Vzpomněla jsem si, že jsem slyšela, jak někdo volá mé jméno, a otočila jsem se. Viděla jsem muže, jak stojí v našem obývacím pokoji a drží v ruce nůž. Kolem něj stály moje matka a můj bratr.
Muž se na mě usmál a řekl: „Ahoj, princezno. Přišla jsem tě navštívit.“
A pak jsem omdlela.
Lékaři mi nevěřili. Řekli, že jsem si to vymyslela. Ale já jsem věděla, že to byla pravda. Věděla jsem, že muž, který zavraždil mou matku, přišel pro mě.
A tak jsem utekla z nemocnice. Odešla jsem do lesa a ukryla jsem se. Žila jsem tam několik měsíců a jedla jsem jen to, co jsem našla.
Jednoho dne jsem viděla muže z našeho obývacího pokoje. Procházel se lesem a hledal mě. Věděla jsem, že mě našel, a tak jsem utekla.
Běhala jsem dny a noci, dokud jsem nepřišla k velkému jezeru. Skryla jsem se v houští a sledovala jsem, jak se muž přibližuje k jezeru.
Muž se zastavil u jezera a podíval se do vody. Pak se usmál a řekl: „Našla jsem tě, princezno.“
Věděla jsem, že konec je blízko. Ale já se nevzdala. Vstoupila jsem do jezera a plavala ke středu.
Voda byla studená a temná. Bála jsem se, ale musela jsem plavat dál. Konečně jsem doplavala na druhý břeh jezera.
Vylezla jsem na břeh a rozhlédla jsem se. Muž byl pryč. Byla jsem v bezpečí.
Od toho dne jsem se nikdy nevrátila domů. Nevím, co se stalo s mým bratrem. Ale nemohla jsem riskovat, že by mě muž našel.
Teď žiju v malém městečku daleko od domova. Pracuji v kavárně a šetřím peníze. Jednoho dne si koupím dům a začnu nový život.
A tak stará bambitka, která se povalovala na půdě mé babičky, už není jen hračka. Je to připomínka mého minulého života a toho, co jsem prožila. Je to tajemství, které si budu navždy nosit s sebou.