Ženy a děti prchají z Ukrajiny s málem nebo vůbec ničím. Nemají žádné peníze, žádné jídlo a žádné léky. Spí v provizorních stanech nebo na ulicích. A co je horší, jsou často bezbranné vůči násilí a zneužití.
Jednou z žen, kterou jsem potkala, byla mladá těhotná žena jménem Olena. Prchala z Mariupolu, kde byl její dům zničen ruskými bombami. Její manžel zůstal na Ukrajině bojovat a ona teď žije v uprchlickém táboře s malým dítětem.
Olena mi řekla, že má velké obavy o své nenarozené dítě. V táboře nemá přístup k žádné lékařské péči a bojí se, že její dítě se narodí nemocné.
Další ženou, kterou jsem potkala, byla mladá matka jménem Nataliia. Utekla z Kyjeva se svými třemi malými dětmi. Její manžel je na Ukrajině v armádě a ona teď neví, co bude dělat dál.
Nataliia mi řekla, že se bojí o své děti. V táboře nejsou žádné školy a děti nemají nic na práci. Bojí se, že její děti zapomenou, jak se učit a jak žít normální život.
Tyto příběhy jsou jen dvěma z mnoha, které jsem slyšela během své návštěvy uprchlických táborů. Situace ukrajinských žen a dětí je absurdní. Prchají z válečné zóny do bezpečí, ale ocitají se v dalších nebezpečných podmínkách.
Musíme udělat víc, abychom těmto ženám a dětem pomohli. Musíme jim poskytnout bezpečí, přístřeší a lékařskou péči. Musíme jim také dát naději, že se jednoho dne budou moci vrátit domů do své země.
Evropská unie dělá to, co může, aby pomohla ukrajinským uprchlíkům. Už jsme přijali miliony uprchlíků a poskytujeme jim finance, potraviny a léky. Ale nestačí to.
Potřebujeme, aby se mezinárodní společenství připojilo k EU a pomohlo nám pomoci ukrajinským uprchlíkům. Společně můžeme zajistit, aby tyto ženy a děti dostaly péči a podporu, kterou potřebují k přežití a prosperitě.