„Victoria Velvet

Kdybych mohl mít jen jedno přání, bylo by to přání vidět znovu šaty „Victoria Velvet“. Viděl jsem je vystavené v muzeu, ale nebylo to ono. Šaty jsou totiž živé. Mají vlastní osobnost a příběh.
Poprvé jsem je viděl na fotce v knize. Na první pohled jsem se do nich zamiloval. Byly to nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy viděl. Černý samet, který se leskl jako hvězdná obloha, a tyrkysové krajky, jemné jako pavučiny. Věděl jsem, že je musím vidět na vlastní oči.
Než jsem se ale dostal do muzea, šaty odvezli jinam. Byl jsem zdrcený. Ale osud měl jiné plány. Jednoho dne jsem kráčel po ulici, když jsem v okně malého antikvariátu uviděl známou siluetu. Zastavil jsem se a zíral na šaty. Byly to ony!
Vstoupil jsem do obchodu a požádal prodavačku, aby mi šaty ukázala. Byla milá a nechala mě se jich dotknout. Samet byl měkký jako hedvábí a krajky se jemně otřásaly. Představoval jsem si, jak v nich vypadá žena, která je kdysi nosila. Byla krásná, elegantní a tajemná.
Byl jsem tak zaujatý šaty, že jsem si ani nevšiml, že prodejna je prázdná. Najednou se za mnou ozval hlas. „Líbí se vám ty šaty?“ zeptal se muž. Otočil jsem se a uviděl staršího pána s laskavýma očima. „Jsou nádherné,“ odpověděl jsem.
Muž se usmál. „Tyto šaty patřily mé ženě,“ řekl. „Byla v nich nádherná.“ Přistoupil k šatům a něžně je pohladil. „Je mi líto, ale nemůžeme je prodat.“ Byl jsem zklamaný, ale chápal jsem.
„Ale můžete je nosit,“ řekl. „Udělalo by mi radost, kdyby se ty šaty zase mohly těšit ze života.“ Byl jsem ohromen. „Opravdu?“ zeptal jsem se. „Ano,“ řekl. „Vezměte si je. Jsou vaše.“
Byl jsem v sedmém nebi. Rychle jsem šaty vzal a poděkoval muži. „Děkuji vám,“ řekl jsem. „Budu se o ně dobře starat.“ Odnesl jsem si šaty domů a pověsil je ve svém pokoji. Každý den se na ně dívám a vzpomínám na staršího pána a jeho ženu.
Šaty „Victoria Velvet“ jsou víc než jen kus látky. Jsou to svědci lásky, ztráty a naděje. Jsou to šaty, které znovu ožívají, kdykoli se na ně podívám.