Vlastně se nic nestalo

Možná si pamatujete ten pocit, když jste byli dítě a někdo z vás si udělal malinké ouško. Pamatujete si tu chvíli, kdy jste se podívali do zrcadla a nevěřili vlastním očím? Možná jste si pomysleli: "To je skvělé! Teď můžu nosit náušnice!" Ale pak jste si uvědomili, že to vlastně nebylo tak skvělé. Vaše ouško bylo červené, oteklé a bolelo. A co bylo ještě horší, všichni vás neustále upozorňovali na to, že na sobě máte náušnici.

Tak se zhruba cítím, když si někdo zlomí nohu nebo ruku. Všichni se na vás vrhnou a ptají se: "Jak se to stalo?" nebo "Co se stalo?" A vy musíte pořád dokola vyprávět příběh, jak jste zakopli a upadli nebo jak jste si ruku přivřeli ve dveřích.

V tu chvíli si přejete, abyste mohli říct: "Vlastně se nic nestalo." Nepotřebuji vaši pomoc. Nemusíte se mě na nic ptát. A opravdu nestojím o soucit."

Ale nemůžete to říct. Protože ve skutečnosti se stalo něco velkého. Poranili jste se a vaše tělo se snaží uzdravit. A to bolí. A je to nepříjemné. A to vás štve.

Takže ano, něco se stalo. A je v pořádku to přiznat. Je v pořádku si stěžovat. Je v pořádku se dokonce rozčílit. Ale je také důležité si pamatovat, že se z toho dostanete. Jednoho dne budete zase zdraví a šťastní.

Až do té doby vám ale nic nebrání v tom, abyste si trochu poplakali.

A ještě jedna věc:

Zkuste se nedívat do zrcadla.