Zdeněk Godla

Žiju v divočině, na okraji města, na okraji lesa, na okraji života. Znám lidi z obou světů. Často slýchám, že cikáni tohle a tamto, ale cikáni nejsou všichni stejní. Víte, že mezi nimi jsou i Romové, kteří nekouří, nepijí alkohol, chodí do divadla a pracují? Ale o těch se nepíše. Píše se jen o těch, co jsou někde na ubytovně, nebo v osadě a dělají problémy.
Narodil jsem se v Chomutově, kde jsem žil prvních osmnáct let života. Pak jsem chodil do vězení, což většinu lidí asi překvapí. Seděl jsem pět a půl roku za loupežné přepadení. V průběhu té doby jsem si ale řekl, že až se dostanu ven, tak s tímhle končím a budu se věnovat divadlu. Za mřížemi jsem začal psát a dělat divadlo. Tam jsem si uvědomil, že i já něčím jsem. Mám co říct a chci to dělat.
Po propuštění jsem se ovšem bál, že když začnu dělat divadlo, tak mě budou lidi škatulkovat. Takže jsem šel studovat na sociální školu a dělal jsem sociálního pracovníka. Ale pořád jsem věděl, že tohle není to, co chci dělat. Divadlo mi pořád splňovalo život.
Pak jsem se přihlásil na konzervatoř, kde jsem vystudoval činoherní herectví. A hned po škole jsem dostal nabídku hrát v divadle Lampion, kde jsem dodneška.

Divadlo mi dalo hodně. Naučilo mě mluvit, vyjadřovat se, přemýšlet. V divadle jsem poznal spoustu zajímavých lidí, kteří mi pomohli najít směr a dát životu smysl.

V současné době hraju v několika divadlech, natáčím filmy a seriály. A jsem za to moc vděčný. Mám možnost dělat to, co mě baví, a to je skvělý pocit.

Ale je to i těžká práce. Není to jen o tom, že se naučíte text a pak ho odříkáte na jevišti. Herectví je o tom, že musíte do role proniknout, prožít ji, a to vyžaduje hodně energie a soustředění.

Ale já jsem za to vděčný. Divadlo je moje láska a já jsem šťastný, že se mu můžu věnovat.

A co bych vzkázal všem, kdo by chtěli začít s divadlem? Nebojte se, jděte do toho. Divadlo je skvělý způsob, jak se vyjádřit, poznat nové lidi a najít smysl života.