Zemětřesení na Tchaj-wanu: Takhle to cítím já

Když země pod mýma nohama začala tančit, cítil jsem se, jakoby se celý můj svět rozpadal. Byl jsem v práci, když udeřilo 6,4 stupňového zemětřesení. Zpočátku jsem se jenom trochu kymácel, ale pak se všechno začalo otřásat tak prudce, že jsem se nedokázal udržet na nohou.

Místnost se zdála, jako by se úplně rozpadala. Pocítil jsem příval adrenalinu a hrůzy, když se kolem mě začaly řezat lustry a padat obrazy. Myslel jsem, že je konec.

Ale pak se otřesy zastavily a já jsem byl překvapený, že jsem pořád naživu. Vylezl jsem ven na ulici a zjistil, že nejsem sám. Tisíce lidí vyběhly z budov, zděšení a zmatení.

Začaly se šířit zprávy o škodách a obětech. Bylo to strašné, vidět, jak se celé budovy zhroutily a lidé byli uvězněni v troskách. Ale mezi vším tím chaosem jsem také viděl něco krásného.

Lidé si navzájem pomáhali z trosek, nabízeli vodu a jídlo těm, kteří to potřebovali. Viděl jsem pracovníky záchranných služeb, kteří riskovali své vlastní životy, aby zachránili ostatní. To mi dalo naději, že i v nejhorších časech dokáže lidský duch překonat i ta největší utrpení.

Zemětřesení bylo hrozivou zkušeností, ale také mě naučilo cennou lekci. Připomnělo mi, jak je život drahocenný a jak důležité je být připraven na neočekávané. A především mě to naučilo, že v dobách krize můžeme najít sílu a naději v našich komunitách.

Takže pokud se někdy ocitnete v podobné situaci, nenechte strach ovládnout váš život. Věřte v sebe, ve své okolí a sílu lidského ducha. Společně můžeme překonat i ta nejnáročnější zemětřesení.