Zimní hokejové hry

V souvislosti s hokejem se mě vždycky vybaví několik scén. Jako malá holka jsem stávala na balkoně a sledovala, jak můj tatínek hraje na sledovně hokej. Černá helma s plexisklem, bílý dres a modré trenýrky. S hokejkou v ruce a spoluhráči po boku vypadal, jako když sjíždí ze stran stránek časopisu. Už tenkrát jsem se nemohla dočkat, až budu moci hrát taky.

Ten sport se mi líbil nejen v podání tatínka, ale i v televizi. Vždy, když byl zápas, seděla jsem přikovaná k obrazovce a fandila oblíbenému týmu. Cítila jsem s nimi radost a zklamání. Jejich úspěchy byly i mými úspěchy. V té době jsem si ale ani na chvíli nemyslela, že bych mohla někdy hrát.

Všechno se změnilo, když jsem šla do první třídy. Naše škola pořádala kroužek hokeje, kam jsem se přihlásila. První trénink si pamatuji doteď. Přišlo mě hodně kluků, ale jen pár holek. Chvíli jsem byla nervózní, ale nakonec jsem to zvládla. První tréninky byly hlavně o tom naučit se bruslit a držet hokejku. Ale postupem času jsme se naučili i střílet a hrát.

Hokej se mi dařil. Byla jsem rychlá a měla jsem dobrou střelu. Trenéři mě chválili a spoluhráči se mnou rádi hráli. Postupem času jsem se začala dostávat do reprezentačních výběrů a jezdit na turnaje. Hokej se stal mou velkou vášní a nedokázala jsem si svůj život bez něj představit.

Dnes už hokej nehraji, ale i přesto ho stále miluji. Stala jsem se rozhodčí a užívám si ten sport z jiné stránky. Mám možnost být u toho, když se rozhoduje o vítězi, a vidět, jak hráči ze sebe vydávají všechno. Hokej je krásný sport, který dokáže spojit lidi různých věkových kategorií a národností. A já jsem hrdá na to, že jsem jeho součástí.